O hodné holčičce

120 hlasů

Klára Maťová, ZŠ Dambořice, 9 let

 

To vám byla taková malá holčička. A ta holčička všem starým babičkám, naprosto všem,vždycky moc pomohla třeba s nákupem, chodit a tak dále... A byla šikovná i ve škole! A neboť bydlela sama, zeptala se jí jedna stařenka, jestli by u ní nemohla bydlet, že je taky sama. Ona to nebyla obyčejná stařenka, ona vám byla kouzelná. a tak holčička přijala.

A jak tak postupně rostla, tak nabývala vědomosti a zeptala se podivné stařenky: „ A babičko, co ty jsi vlastně za stařenka?" Babička nic. Až po nějaké době: „Já nejsem jen taková obyčejná stařenka, já jsem kouzelná stařenka. Tady ti dám kouzelný zvoneček, a když budeš v nouzi, když budeš potřebovat pomoc, tak zazvoň na ten kouzelný zvoneček." „A babičko," řekla holčička, „když budu hodně daleko, uslyšíš mě?" „Když je ten zvoneček kouzelný, tak přece uslyším, jako bys zvonila přede mnou, nemusíš se bát," odpověděla babička."Tak dobře, děkuji babičko a dobrou noc!"

A tak druhý den šla do té školy, a jak šla přes kanál, tak ji začalo něco táhnout. A to něco byl ošklivý skřítek Zlobidlo. „Ihned mě pusť!", zakřičela holčička. Skřítek ji stáhnul do kanálu. „Tak. A teď mi tady budeš hezky uklízet, až se to tady bude třpytit! A dej se do toho a žádný mluvení, jinak bude moc, moc zle! Ha, ha!" Večer se babička začala shánět po holčičce, ale nemohla ji nikde najít. Potom ji napadlo, že ji stáhl skřítek Zlobidlo, ale nevěděla, kde ho najde. Holčička najednou zazvonila na zvoneček a babička uslyšela, jako by zvonilo vedle ní, a tak šla za tím zvoněním. Jenže skřítek Zlobidlo babičku taky stáhl a přikázal jí, aby taky uklízela jako ta holčička. Ale neboť byla kouzelná, tak je přečarovala a byly venku. „Ale babičko, co s tím skřítkem?" ptala se holčička. „ S ním si nedělěj žádné velké starosti." Babička udělala čáry máry a skřítek byl fuč. „Děkuji za to, žes mě vysvobodila! Ještěže mám takovou hodnou a kouzelnou babičku!"

V tu chvíli začala hrozná, ale opravdu velká bouře. Babička s holčičkou se rychle utíkaly schovat. A babička holčičce povídá: „Já nás radši začaruju na dva dny do podivného světa." Než bys řekl švec, byly tam. A v tom podivném světě holčička povídá: „Babičko, dívej, tady jsou divné věci." A opravdu věřte, že tam jsou divné věci. Byli tam takoví lidi, kteří měli jednu velikánskou nohu a byli moc malí. A když si někdo něco přál, tak se to tam objevilo. Najednou na ně začali útočit ti divní lidi. Ale babička řekla: „Stop, stůjte! Mohli bysme se tu na chvíli zastavit? Tak co, panstvo, mohli?" A ten podivný člověk řekl: „No mohli." „Mohli" řekli jeho pomocníci. „Tak tedy, jak dlouho tady budete?" zeptal se ten podivný člověk. „Budeme tady dva dny" řekla babička. V tom začala holčička říkat všechno co ji napadlo, aby se to tam objevilo. A ten člověk chtěl, ať to holčička

neříká a jde si lehnout. „Tak dobře. Holčičko nech toho! Jdeme si lehnout," povídá babička.

A už je druhý den. Babička se s holčičkou chystá na cestu a loučí se s podivnými lidmi. A za chvilinku byly doma. Ale co to? Všechno bylo rozházené, jenom jejich chalupa vydržela. A časem se to všechno sklidilo. A všichni potom byli ještě víc a víc šťastní, že to tam mají ještě víc čistší.

Vrátit se do galerie příběhů